11 2/2014

MASAI MARA

Možná jste to už zažili. Přijedete na nějaké místo a to vám změní celý život. Doslova vám ho převrátí naruby. Já jsem takové místo našel v keňské rezervaci Masai Mara. Určitě to není nejkrásnější kout světa, který jsem za léta svého fotografování viděl. Není ani nejdivočejší a už vůbec ne nejméně turistický. Masai Mara je ale, alespoň pro mě, skutečná Afrika. Afrika se všemi krásami, ale také se všemi svými problémy.

V rezervaci jsem začal fotografovat v roce 2004, a to hlavně kvůli migraci pakoňů a zeber z tanzanského Serengeti. Jedná se o jedno z nejvelkolepějších přírodních divadel, které je spojené s největší koncentrací kopytníků na planetě. Přibližně 3000 kilometrů dlouhou pouť absolvuje každoročně více jak 1 000 000 pakoňů a na 200 000 zeber. Masa Maru jsem v době migrace navštěvoval po osm let a za tu dobu jsem shromáždil tísíce fotografií, které dokumentují nejen krásnou přírodu, ale i problémy s její ochranou.

Masai Mara je svým statutem jiná než ostatní rezervace nebo národní parky. Přesto, že je podle kategorií IUCN (Mezinárodní unie na ochranu přírody) řazena mezi národní parky, ve skutečnosti národním parkem nikdy nebyla a rozlohou 1 510 km2 patří v Keni k menším chráněným územím, o jehož většinu se starají úřady v okresu Narok. Právě v tom, že rezervace nespadá jako celek pod státní Kenya Wildlife Service ( Keňský úřad na ochranu přírody), lze spatřovat mnohé příčiny zdejších ochranářských problémů.

Jedním z nich je nekontrolovaný narůst obyvatel v těsné blízkosti chráněného území, na který poukazují poslední průzkumy. Masajové se postupně odvracejí od tradičního kočovného života a začínají budovat stálé osady na hranicích rezervace. Vyhánění dobytka hluboko do parku je běžným jevem, při kterém se Masajové dostávají do přímé konfrontace s volně žijícími zvířaty, což vede ke snížení populace některých druhů kopytníků ve sledovaných částech Masai Mary. Hlavním důvodem jsou vypasená území. Jen v letech 1989 – 2003 tato skutečnost vedla ke snížení počtu prasat bradavičnatých o 80%, impal o 67 % a tak bychom mohli pokračovat. Na druhé straně se jen v jedné z přilehlých chráněných oblastí Koyiaki zvýšil počet tradičních masajských vesnic ze 44 v roce 1950 na 368 v roce 2003.

Pokud jde o pytláctví, to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v Africe naprosto mimo kontrolu. Vystřílení stáda slonů bylo pro pytlácké bandy vyzbrojené samopaly a kulomety otázkou chvíle. Na mnoha místech tak byli k vidění zastřelení sloni s uřezanými kly, mrtví nosorožci s krvavými ranami místo rohů… A byla to právě Keňa, která začala s pytláky doslova válku, která pro zvířata znamenala radikální obrat. To přineslo nesporné úspěchy, ale dnes se tento problém objevuje s nebývalou razancí opět. Na vinně je především korupce státních úředníků a samozřejmě i korupce mezi samotnými pracovníky parků. Jen mezi lety 2001 – 2010 bylo v Masai Mara zadrženo na 1500 pytláků a odstraněno na 18 000 nástrah.

Vraťme se ale ještě jednou do sedmdesátých a osmdesátých let, kdy bylo řádění pytláckých band na samém vrcholu. K rozhodnutí keňské vlády postavit se tomuto problému čelem, podstatně přispěl zájem světové veřejnosti a také vidina příjmů plynoucích z turistického ruchu. Kdo by se ale chtěl na safari bát o svůj život nebo se „kochat“ hromadami koster zastřelených zvířat? Dá se tedy říci, že turistický ruch byl jedním z rozhodujících faktorů, které v Keni pomohly nastartovat účinnou ochranu divoké přírody.  

To, co bylo před několika desítkami let nesporným plusem, se ale může v Masai Mara velice rychle změnit ve smrtící past. Pověst nejafričtějšího místa Afriky dnes do rezervace přitahuje každoročně více než 300 000 návštěv­níků. Jen uvnitř chráněného území je v současnosti 25 stálých kempů, ty mobilní a ty, které leží těsně při hranici rezervace, ani nepočítaje. Přitom v nesrovnatelně větším NP Serengeti je takových zařízení pouze devět. Více asi není třeba k celkovému obrázku ochrany zdejší přírody dodávat.

I přes nepřehlédnutelné problémy pro mě ale Masai Mara zůstává i nadále jedním z nejoblíbenějších míst Afriky. Fotografie, které jsem tu v průběhu let nafotil, mi stále dávají naději, že tu i za pár let budou platit slova profesora Bernarda Grzimka: „Vyjdeli za úsvitu z houštiny lev a dunivě zařve, lidem se sevře srdce ještě za padesát let. Nevadí, zda mluví anglicky, svahilsky nebo německy. A budou stát oněmělí a hledat ruku svého bližního, spatříli poprvé v životě, jak dvacet tisíc zeber táhne nekonečnou stepí…“