V Africe neexistuje mnoho krásnějších míst, než je NP Mahale, který z jedné strany ohraničuje jezero Tanganika a z druhé strany hřebeny zarostlé vysokohorským pralesem. Je to také jedno z posledních míst, kde ještě lze spatřit ve volné přírodě šimpanze učenlivé. Samotný park leží ve stínu o něco slavnějšího NP Gombe, který proslavila Jane Goodallová svým výzkumem volně žijících šimpanzů. Mahale je tak díky své odloučenosti od ostatních, turisticky atraktivních destinací, dosud neprobádaným koutem Tanzanie. Doprava je možná pouze letecky, a to v malých cessnách, větších létajících taxicích.
Při přistávání na udusaném pruhu hlíny na břehu jezera nám došlo, proč nám všichni zaměstnanci letiště v Arusha kladli na srdce dodržení maximální povolené hmotnosti zavazadel. Přistávací dráha byla opravdu krátká a s přetíženým letadlem by dosednutí na zem nemuselo dobře dopadnout.
Několik minut po přistání jsme už seděli v malém člunu a vydali se na hodinovou cestu podél pobřeží, naším cílem se stal Kasiha camp, který patří přímo pod správu parku. Je to velice skromný a jednoduchý camp vzdálený jen pár metrů od jezera, nás okouzlil fakt, že jsme jej měli pro sebe. Hned po vylodění nás rangeři informovali, že předešlý den se nacházela šimpanzí tlupa sotva pár metrů od tábora. Všichni jsme tušili, že šimpanze uvidíme, že by to mohlo být ale až tak luxusní…
Večer proběhla příprava na ráno a bylo jasné, že do kopců nad jezerem musíme mít batohy s technikou co nejlehčí. Nikdo nevěděl, jak vysoko se budeme muset za tlupou vydat, ale pravděpodobnost, že budou na stejném místě jako včera byla dost mizivá. Kromě techniky bylo nutné mít v batozích ještě vodu a každé kilo je v pralese opravdu znát. Žádná záložní těla, žádné dlouhé objektivy, o blesku ani nemluvě, protože to poslední, co bychom si opravdu přáli, je blesknutím naštvat zvíře, které je třikrát silnější než dospělý muž. Všichni si do báglů sbalili co nejsvětelnější objektivy. V lese je tma i během dne, a tak objektiv s clonou 2,8 byl jedinou možnou volbou. Já si dávám do batohu objektiv Canon EF 70–200 mm f/2,8L IS II USM a fotoaparát EOS – 1D Mark IV.
Brzo ráno pro nás přišel průvodce a udělil nám pár základních pokynů pro styk s šimpanzí tlupou a jedním dechem dodal, že jsou šimpanzi výš než včera. V tu chvíli pro nás ještě nešlo o příliš důležitou zprávu… Potom ještě každý dostal roušku na obličej, kterou je nutné si nasadit ve chvíli, kdy se přiblížíme na 50 metrů od šimpanzů.
Do kopců v Mahale jsme šplhali víc jak čtyři hodiny. První dvě hodiny nás náš průvodce vedl po vyšlapaných cestách, které se ale postupně ztrácely v husté džungli. Naposledy se na nás obrátil s dotazem, zda opravdu chceme pokračovat dál, protože šimpanzí tlupa je dnes neobvykle vysoko v horách a stále stoupá. S naším jednoznačným souhlasem ale víceméně počítal – při dotazu se ani na moment nezastavil. Za chvíli jsme všichni zmizeli v hustém podrostu.
Po čtyřech hodinách jsem na sobě neměl nit suchou a jedinou známkou šimpanzí přítomnosti byly čerstvé výkaly a občasný jekot v kopci nade mnou. Zastavil jsem se, abych se alespoň na moment vydýchal při pohledu na jezero Tanganika, které leželo hluboko pode mnou, a v duchu se ptal, jak dlouho ještě vydrží tlupa v neustálém pohybu. Že jde o úplně zbytečnou otázku mi mi došlo v zápětí, protože odpověď jsem zal přesně – „Pořád“ , pokud budou jen trochu chtít. A oni evidentně chtěli.
Z mých chmurných myšlenek mě vytrhnul hlas našeho průvodce: „Loví, oni loví!“ V tu chvíli byla veškerá únava prozatím zapomenuta. Věděl jsem, že šimpanzi čas od času opravdu loví a že jejich kořistí se stávají hlavně jiní primáti. Nikdy by mě však nenapadlo, že je při tom uvidím nebo dokonce nafotím. Pár minut po upozornění od průvodce jsem stál pod velkým stromem, ze kterého se ozýval neuvěřitelný jekot. Snažil jsem se zahlédnout, co se v koruně vlastně děje. Na moment jsem spatřil ve větvích prchající guarézu červenou a za ní velkého šimpanzího samce. Potom zmizela za kmenem silného stromu a v džungli se rozhostilo ticho. Když se šimpanz znova objevil, v rukou svíral ulovenou guarézu.
Rychle jsem vzal do rukou fotoaparát, ale okamžitě po prvním snímku se mi hledáček zamlžil tak, že na druhé zmáčknutí spouště jsem musel čekat několik drahocenných vteřin. Se zadrženým dechem se snažil udělat pár dalších snímků, což po namáhavém výstupu rozhodně nebyla žádná legrace. Postupně se ale dech zklidnil, a tak jsem mohl pořídit několik dalších snímků začínající šimpanzí hostiny.
Při fotografování mi trochu nahrál i fakt, že se slunce schovalo za velký mrak a světlo tak nevytvářelo příliš kontrastní scény. Při focení tmavých postav v korunách stromů je ostré sluneční světlo velmi nepříjemnou věcí.
Ještě chvíli jsem měl možnost fotografovat tuto nesmírně zajímavou scénu, než mi samec Darwin(všichni členové asi padesátičlenné mají svá jména, která jim dávají terénní pracovníci) zmizel ve větvích. V ten samý moment mě minula, ve vzdálenosti sotva dvou metrů, skupina pěti šimpanzů. Při téhle vzdálenosti jsem dokonce cítil jejich charakteristický pach. Našel jsem i pár dalších jednotlivců na okolních stromech a postupně je zaznamenal. Tlupa se chystala na další přesun a nás čekal dlouhý a náročný sestup do tábora.
V kopcích v Mahale jsme strávili ještě další dva dny a k tlupě jsme naštěstí nemuseli šplhat až tak vysoko. Přesto , nebo možná právě proto, zůstává první den nezapomenutelně zapsaný do našich vzpomínek. Do vzpomínek na Afriku, která ještě naštěstí existuje…
Václav Šilha
Československá fotografie 8/2011
V letošním roce se uskuteční druhá expedice do Mahale. Případní zájemci o cestu se mohou dozvědět více na http://www.africanway.cz/foto-safari-simpanzi-–tanzanie-2012.html
