Václav Šilha

V jednom z minulých příspěvků jsem psal o levhartech, jako o zvířatech, která mě při focení stála nejvíce nervů. Tentokrát bych rád zmínil zvíře, které si sice daň na mé nervové soustavě také vybralo, ale se kterým jsem si fotografování pokaždé náramně užil.

Tím zvířetem je pes hyenový, kterého jsem toužil fotit už  při svých prvních cestách do Afriky. Ty ale většinou vedly jen do její východní části, kde se dnes už setkání s divokými psy rovná spíše malému zázraku.

 Několik smeček sice stále přežívá na jihu Tanzánie ( Selous a Ruaha), já se však pohyboval spíše v oblasti Serengeti, kde byla šance na setkání s těmito zvířaty nulová.

                                       Psi hyenoví jsou nejen vývorní lovci, ale dokáží být i velmi hraví

Když se proto blížila má první návštěva Botswany, stalo se nalezení psů hyenových logicky mou prioritou. Musím hned v úvodu říci, že jsem měl neuvěřitelnou kliku. První psy hyenové se mi totiž podařilo nafotit jen pár desítek minut po přistání v deltě Okavanga. Hned po příletu jsme se vydali na první průzkumnou cestu v okolí kempu a už během chvilky dostal náš řidič vysílačkou zprávu, že nedaleko od nás se pohybuje smečka psů, která navíc začíná lovit.

                                    Stačí sebemenší zvuk a s hrajících si zvířat se stávají ostražití lovci

 Po předání této informace se nejprve z předsunuté sedačky uklidil dovnitř vozu náš stopař a pak se nás řidič zeptal, zdali jsme připraveni na botswanský rock´n roll.  Nevěděl jsem tehdy, co to přesně znamená, ale vytušil jsem, že to asi bude nějak souviset s rychlejší jízdou. Vzhledem k okolnímu terénu ( v lese se přece rychle jezdit nedá! ) jsem si ale žádné větší starosti nedělal a  poněkud bezmyšlenkovitě přikývl. Odpovědí mi byl řidičův široký úsměv, který vzápětí doprovodil prudkým šlápnutím na plyn. Popravdě řečeno, bílé zuby byly to poslední, co si jsem si na následující dlouhé minuty jasně pamatoval. Dál už to byly jen jakési útržky – kmitající stromy, hlasy z vysílačkyupřesňující polohu smečky, prudké smyky … a pak už jen obrovská  radost, když jsem fotografoval svého prvního psa hyenového. Od té doby jsem tato zvířata fotil a pozoroval ještě několikrát, ale na první setkání určitě nezapomenu.

                                                Kořist je zkonzumována s neuvěřitelnou rychlostí

Sledování lovící smečky psů je opravdovým adrenalinovým zážitkem. O tom by ostatně mohli vyprávět i účastníci loňského Foto Safari v Botswaně. Díky neuvěřitelné obratnosti našich řidičů, jsme mohli pozorovat tato ohrožená zvířata jak při lovu, tak i  při jejich hrách. Doufám, že pokud jde o psy hyenové, bude příští  Foto Safari v Botswaně alespoň  tak úspěšné,  jako v roce minulém.

Více fotografií psů hyenových zde 

                                                     Po vyčerpávajícím lovu je nutné uhasit žízeň