30 10/2014

ANTARKTIDA

Název věčně zmrzlého kontinentu pochází z řečtiny a výraz Antarktis použil poprvé v roce 1840 Američan Ch.Wilkins, který zde během své výpravy prozkoumal zhruba 3000 km pobřeží. Volně jej lze přeložit jako „naproti Arktidě“ nebo naproti severu.

Vzhledem k drsnému klimatu se tu nikdy natrvalo neusadili lidé, a tak je Antarktida i dnes obydlená pouze vědci. První vědeckovýzkumné stanice se tu začaly zřizovat kolem roku 1947 a dnes na nich podle sezóny žije něco mezi 1000 až 4000 výzkumníků z různých zemí světa. Antarktický smluvní systém zakazuje, aby území Antarktidy patřilo kterémukoliv státu. Nesmí se zde provádět vojenské operace a ani těžit nerosty, a to minimálně do roku 2048. Co se bude dít po tomto datu, je otázka, protože Antarktida disponuje bohatými nalezišti ropy, zemního plynu, uhlí nebo železných rud. Byla zde objevena také naleziště cínu, mědi, zlata, diamantů, uranu nebo olova či manganu a bylo by naivní se domnívat, že po roce 2048, kdy může být přehodnocen Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, nevzniknou různé tlaky na povolení alespoň omezeného množství těžby. A to i přesto, že by byla samozřejmě do velké míry ztížena odlehlostí kontinentu a také nepříznivými klimatickými podmínkami.

Pro toho, kdo má ale alespoň trochu klukovské srdce, je Antarktida především symbolem dobrodružství. Naše pětičlenná fotografická a filmařská výprava se za jeho voláním vydala koncem ledna 2012 na palubě jachty Golden Fleece, na které jsme již v minulosti podnikli výpravu na ostrovy Jižní Georgie. Kapitánem byl i tentokrát Jerome Poncet, žijící legenda antarktických plaveb. Trasa expedice vedla z Falkland přes Shetlandské ostrovy a dále k Antartickému poloostrovu, jehož západní stranu jsme obepluli až k ostrovu Terra Firma. Dál už to nešlo, protože právě zde začínala hranice věčného ledu. Nelze než obdivovat umění kapitána, který s malou jachtou, jejíž trup je tvořen pouhými 6 mm oceli, dovedně manévroval mezi ledovými krami.

Není žádným tajemstvím, že klimatické podmínky jsou v Antarktidě opravdu drsné a zhoršují se směrem do vnitrozemí, kde byla naměřena dosud nejnižší zaznamenaná teplota na naší planetě. Stalo se tak 21. července 1983. Tehdy byla na centrální plošině Východní Antarktidy ve stanici Vostok naměřena jen těžce představitelná teplota –89,2°C. V  antarktickém létě ale teploty na pobřeží naštěstí zdaleka takových extrémů nedosahují. V době naší expedice se za slunečných dnů pohybovaly kolem nuly, a to ve stejné době, kdy v Čechách panovaly extrémní mrazy. Teplotní komfort samozřejmě značně ztěžoval prudký vítr a když panovalo horší počasí s teplotami kolem minus 5 až 10 °C, byla tato idyla rázem pryč. Obecně lze ale říci, že počasí naší šestitýdenní výpravě přálo a díky tomu byla dokonce i plavba obávaným Drakeovým průlivem poměrně milosrdná.

Hlavním cílem naší expedice bylo fotografování a filmování zvířat a v tom nás Antarktida opravdu nezklamala. Různé druhy tuleňů a tučňáků, kosatky a velryby, které se předváděly jen pár metrů od naší lodi, nás provázely po celou dobu putování podél Antarktického poloostrova.
Poslední kontinent, který Evropané objevili a zanesli do svých map, se ani dnes příliš nezměnil. Antarktida je stále drsná i nádherná a kromě pár ostrůvků vědeckých stanic stále odolává touze lidí po jejím skutečném dobytí.